facebook

Základní filozofie Montessori pedagogiky

–jedinečnost dítěte – častým opakováním se dítě naučí vnímat rozdíly u smyslových podnětů. Děti při zacházení s materiálem přijdou na to, jak si mají být jisté svými silami

–normalizace – tento termín má zřetelnou podobnost s pojmem zdraví. K normalizaci postupuje každé dítě svou vlastní cestou. Montessori staví na tom, aby se dítě samo vypracovalo pomocí vlastních sil a nabízí mu k tomu pouze metodickou podporu. Děti mají rozdílné učební schopnosti a nadání, proto nemusí k dosažení stejného cíle postupovat stejným tempem a stejnými kroky.

Pedagogové pracující podle výchovných metod Montessori nemají dětskou duši formovat násilím, ale mají investovat pedagogickou energii právě do materiálu nebo metodických osnov. Pedagogika Montessori je v interakci učitel – žák nedirektivní. Direktivy spočívají v materiálu a metodě.

Ústřední myšlenky Montessori filozofie jsou:

–Dítě je tvůrcem sebe sama – dítě samo má rozhodující vliv na svůj vývoj svým „naprogramováním“ a vlastní aktivitou se podílí největší měrou na utváření sebe sama. Ačkoliv se vyvíjí v kontaktu s prostředím, z něhož čerpá podněty, ovlivňují ho lidí v blízkém okolí, přesto pouze ono samo určuje, které podněty, jakým způsobem a kdy ovlivní jeho jednání.

–„Pomoz mi, abych to dokázalo samo“ – není úkolem dospělých formovat dítě, odstraňovat mu z cesty překážky, nebo jím dokonce manipulovat, ale udělat vše pro to, aby vlastními silami a svým tempem získalo nové dovednosti a vědomosti, vrůstalo do světa, který ho obklopuje

–Ruka je nástrojem ducha – v průběhu každého učení se musejí spojovat tělesné a duševní aktivity. Při osvojování nového učiva, při získávání nových poznatků je třeba vycházet od konkrétního poznání a manipulace s věcmi

–Respektování senzitivních (citlivých období) – senzitivní období označují dobu, v níž je dítě obzvláště citlivé a jakoby „připravené“ pro získávání určitých dovedností. Úkolem výchovy je připravovat podněty a prostředky specifické pro tyto fáze Teprve když okolní edukační prostředí odpovídá vnitřním potřebám dítěte, když je mu umožněno, aby jeho „absorbující duch“ přijímal nabídku dospělého, může se uskutečňovat „normální“ výchova. Není-li takové období využito, senzitivita mizí

–Svobodná volba práce – dítě se samo rozhoduje, co bude dělat, s kým bude pracovat a jak dlouho bude pracovat. Svoboda však není libovůle, nýbrž má své hranice v životě psychickém i fyzickém. Bez omezení nemůže probíhat seberealizace, vývoj inteligence, rozvoj osobnosti. Cílem pedagogické práce je vést dítě na cestě k nezávislosti, napomáhat v utváření svobodné lidské bytosti. Bylo by nedorozumění chápat svobodu jako ponechání dítěte sobě samotnému. Svobodné není dítě, které se jakémkoli prostředí chová tak, jak ho napadne. Je třeba dítěti vytyčit hranice pro jeho činnost. Cílem výchovného působení je zodpovědný člověk obdařený lidskými kvalitami jako je láska, která však neznamená přítulnost, disciplína, která neznamená podrobení, ale možnost utvořit se vztah ke skutečnosti, která není fantazií, ale realitou.

–Připravené prostředí – pracovní místo, pomůcky, předměty k manipulaci je třeba uspořádat tak, aby umožňovaly osvojení nových poznatků samostatně, bez vnější pomoci. Je-li získání dovednosti rozloženo na tak malé kroky, které dítě bude provádět bez pomoci dospělého, pak nepotřebuje dlouhý výklad, ale je schopno samostatně dojít k cíli

–Polarizace pozornosti – dítě je schopno soustředit se intenzivně a dlouhodobě na práci, která ho zaujme. Polarizace pozornosti je základem učení. Učitel ustupuje do pozadí, rozhodující je vnitřní tvořivost dítěte. Výsledkem koncentrace je probuzení sociálního cítění. Dítě po procitnutí z velkého soustředění začne intenzivně sledovat okolí a projevovat zájem o vrstevníky.

–Celostní učení – člověk je jednotou tělesného a duševního. Od ostatních tvorů se liší duševním životem. V něm spočívá kořen svobody, aktivní aktivity, spontánnosti, možnosti samostatného a svobodného jednání. Ovlivňuje pohyb, který však zpětně působí na duševní život. Vzájemné působení tělesné a duševní aktivity se musí promítat do procesu učení.

OBSAH  VÝCHOVNÉHO  SYSTÉMU  MONTESSORI  TVOŘÍ:

1.praktický život

2.senzorický život

3.pohybová cvičení

4.jazyková výchova

5.matematika

6.estetické činnosti – VV, HV, LV

7.kosmický život – biologie, botanika, zeměpis, fyzika, chemie

Zvláštní postavení v této škole zaujímá tzv. Kosmická výchova. Jejím smyslem je poskytovat dětem povědomí o vzájemných vazbách člověka a přírodního prostředí a přispívat s vytváření zodpovědnosti každého jedince. Člověk je přirozenou součástí kosmu. Všechny věci v kosmu, v přírodě i v našem okolním světě existují ve vzájemných závislostech. Nic se neděje beze smyslu, nýbrž vše podléhá určitým zákonům. Ani člověk nemá právo tyto zákony porušovat, ale má se chovat jako součást celku.

Kosmická výchova poskytuje dítěti představu o souhře jednotlivých součástí celku tj. přírody živé, neživé a člověka. Vědomosti o světě děti získávají prostřednictvím jednotlivých vzdělávacích předmětů – např. Zeměpis, astronomie, biologie, botanika, dějepis, fyzika, chemie. I v předškolním věku mají děti možnost poznatky o přírodě a životě v ní získávat tím, že provádějí praktické pokusy v těchto oborech. Například sledují jaký vliv má nedostatek kyslíku na hoření svíčky nebo jak se mění skupenství vody. Pozorují vliv nedostatku či nadbytku vláhy a světla na růst rostlin, pečují o rostliny, chovají zvířátka. K tomu se využívá projektového vyučování.

Výchova k míru je součástí kosmické výchovy. V užším slova smyslu jde o to, zabránit vzniku konfliktů mezi dospělým a dítětem. V širším slova smyslu si Marie Montessori přála, aby žili lidé na celém světě v míru, přátelství a porozumění.

Evropská unie
Evropská unie